METZ - Up On Gravity Hill
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V závěrečném shrnutí Ozvěn Jednoho světa se podíváme hned na 5 filmů, které stály za to. Snímky to jsou opět rozdílné, počínaje výpovědí člověka, kterého americká vláda zneužila jako záminku pro rozpoutání války v Iráku, přes dokument mapující volby a aktuální situaci v Podněstří, které dnes bývá často skloňováno s budoucností Luhanské a Doněcké lidové republiky, až po intimní rodinný dokument pandžábské rodiny, která přesílila do Evropy. Dozvíme se něco více o ruské toleranci sexuálních menšin, i o tom jak v Zimbabwe vznikala ústava a co tomu předcházelo.
PMR - KUDY DÁL?
Estonský dokument na téma prezidentských voleb v Podněsterské moldavské republice celkem hezky dokresluje situaci kolem pádu prezidenta Igora Smirnova z úhlů, které mi připadají zajímavé. Celkem dost času strávíme s bývalým prezidentem a jedním z neúspěšných kandidátů na něj. Dokument příliš neřeší povolební situaci, ani vítěze voleb Jevgenije Ševčuka, od kterého si většina obyvatel slibovala změny k lepšímu, a který se v současné době snaží regulovat svobodná média včetně internetu. Nejzajímavější jsou tu výpovědi obyčejných lidí, kteří si uvědomují, že žijí v zemi, která se citelně vylidňuje, protože nenabízí žádnou rozumnou vyhlídku do života. Sami s tím ale v zemi, kde se uhnízdila ruská armáda a stále tu vlají prapory se srpy a kladivy, nic udělat nemohou.
PMR – in the State of Limbo
Estonia / 2014 / 83 min.
režie: Meelis Muhu, Kristina Norman
BOB MARLEY SE VRACÍ DOMŮ
Tvůrcem tohoto filmu je Nitesh Anjaan, který je z třetí generace pandžábských emigrantů žijících v současném Dánsku už několik desítek let. Točí dokument o svém otci, který se rozhodl odjet zpátky do Indie. Film se snaží proniknout pod povrch apatického otce, který si prošel alkoholismem a mnoho času teď tráví v hernách. Snaží se nahlédnout do nitra člověka, utíkajícího vlastně před sebou samým, a zjistit, kdy sešel na scestí. To se mu vlastně moc nedaří. Spousta věcí je jen naznačena, i přes to je tento rodinný intimní snímek zajímavý nejen tím, že se odehrává v sikhské domácnosti. Nejstarší člen rodiny, dědeček Niteshe Anjaana je praktikující sikh, který každé ráno namotává do svých nestříhaných vlasů turban ,a naopak tvůrce se svým mladším bratrem působí jako zcela běžný metropolitní mladý Dán, kterého pojí s Pandžábem jen tmavší barva kůže.
Far from Home
Denmark / 2014 / 75 min.
režie: Nitesh Anjaan
PUTINOVY DĚTI „404“
V Putinově Rusku se poslední dobou dějí různé věci. Od nedávného zákona, který zakazoval řízení vozidla osobám vyznávajících jakékoliv sexuální odchylky od většiny, ať už šlo o exhibicionisty, sadomasochisty, trans gender osoby a další. Dokument Putinovy děti „404“ se věnuje dalšímu takovému zákonu, totiž zákonu, který zakazuje šíření informací o homosexualitě. „Děti 404“ byly webová stránka, kam psali mladí gayové a lesby své životní příběhy a zkušenosti s coming outem. Krom toho tu zaznívají i obavy typu „táta tvrdí, že by vzal bouchačku a všechny homosexuály postřílel a ségra by je zavřela do blázince“ nevyoutovaných teenagerů.
Bohužel si film ne zcela dobře zvolil hlavní postavu, kolem které se všechno točí, a díky tomu s příběhem blonďatého mladíka klouže pouze po povrchu problému. Nejzajímavější mi okamžiky tu tak jsou krátké výpovědi osamělé farmářky, u které mimo civilizaci nalezli azyl dva kluci, které nezávisle na sobě vyhodili z bytu jejich rodiče, a hlavně pak názory autorky projektu „Děti 404“ aktivistky Jeleny Klimové, která má díky němu již problémy s výše zmíněným zákonem a dokument byl nuceně odstraněn z youtube. Z mého pohledu tak filmu trochu mezi prsty unikl potenciál, který podobný projekt rozhodně má. Mnohem silnější dokument na dané téma natočilo HBO (Hunted: The War Against Gays in Russia – dostupný na youtube).
Children 404
Russia / 2014 / 76 min.
režie: Pavel Loparev, Askold Kurov
DEMOKRATÉ
Nikdy bych si nemyslel, že dokument o tvorbě ústavy v Zimbabwe může být tak dramatickým, uvěřitelným a strhujícím. Dva právníci z protichůdných politických stran vedou týmy při vyjednávání o ústavě. Nad nimi dlí diktátorský prezident, stárnoucí, téměř devadesátiletý prezidentský diktátor Mugave, stojící pětatřicet let v čele této subsaharské země. Je až s podivem, jak si na počátku sebevědomá vládní strana v dokumentu nabíhá a díky tomu se ve filmu tvoří téměř jednoznačné rozdělení na dobro a zlo. To, co by kdykoliv jinde bylo kravaťáckou nudou, se v Zimbabwe mění ve strhující politický thriller, kde se bojuje o život. Mrazivé je hlavně to, že si celou dobu uvědomujete, že nejde o film a protagonisté nejsou herci.
Democrats
Denmark / 2014 / 108 min.
Camilla Nielsson
VÁLKA LŽÍ
Ačkoliv mě tento film neuvěřitelným způsobem iritoval a následně zaměstnával můj mozek i po skončení, jsem velmi rád, že jsem ho viděl. Lživá výpověď Rafida Ahmeda Alwana byla hlavní záminkou pro to, aby Američané vtrhli do Iráku, a celý film je vlastně o tom, že Alwan vypráví o tom, jak to bylo doopravdy. Kdyby to byl jen strohý rozhovor, byla by to asi trochu nuda, proto je jeho povídání doplněné hereckými vsuvkami, které značně nabourávají autenticitu dokumentu. To ostatně dělá i Alwan sám. V jeho sebevědomém projevu naleznete mnoho herectví a tak vám po skončení filmu nezbude nic jiného, než dlouze přemýšlet o tom, co z toho, co ve Válce lží zaznělo, vlastně pravda je a co nikoliv. Ale možná právě o tom tento snímek měl být.
War of Lies
Germany / 2014 / 89 min.
režie: Matthias Bittner
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
To dojení vyschlého writer’s roomu je do nebe volající. Nových nápadů je pomálu, zato jsou rozmazané na dvojnásobek. Nekonečné plebiscity jsou ubíjející, nové hry vizuálně průměrné a když se to rozjede, přijde očekávatelný cliffhanger. Opouštím hru!
Tahle americká parta zní úplně jako revival starých JUDAS PRIEST, i ten vokál jako by patřil samotnému Halfordovi. Je to taková zasmrádlá mršina, ale překvapivě mě celkem bavilo si to poslechnout. Jestli do toho půjdu podruhé ale fakt nevím, spíše ne.
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.